Úpadek amerického snu – 2. část

     V první části jsme si (především statisticky) načrtli, v jakém stavu je americká společnost. Míra nerovnosti je až zarážející a není od věci podívat se na to, jak k podobnému stavu došlo. Příčin je více a tak se v této části dostaneme jen k některým.

      Obrovské rozdíly v koncentraci bohatství (kdy 1 % kontroluje 25 % ročního národního důchodu a 40 % bohatství) jsou často vysvětlovány jako spravedlivý důsledek úspěchu na trhu. Úspěšní si prý zaslouží svůj výdělek a neúspěšní zaslouženě končí (doslova) na odkladišti dějin. Úspěšní prý nesou rizika, a proto si zaslouží své výdělky. Jak to ale s trhem a rizikem vypadá v době globálního  kapitalismu.

     Otázky rizika souvisí s celkovým kontextem toho, jak funguje trh. Trh nikdy neexistuje ve vakuu, vždy je ovlivňován zákony, regulacemi, institucemi a společenskými normami. Trh tak může mít mnoho podob, záleží, na jakou úroveň se dostaneme. V rámci učebnicového trhu by podnikatel nesl riziko -nabídl by produkt a pokud by šlo o produkt kvalitní, pak by uspěl. Naproti tomu podnikatel s produktem např. ošizeným, by neuspěl – zničil by ho nezájem spotřebitelů. Tento druh rizika opravdu nesou např. malé a střední firmy. Jiná situace nastává v případě tzv. rent seeking (dobývání renty). V podstatě jde o proces, kdy nějaký subjekt netvoří bohatství, ale vydává zdroje na to, aby si přivlastnil více z již existujícícho bohatství. Subjekt využívá různé instituce (např. vládu) aby si pro sebe vytvořil vhodné podmínky – daňové úlevy, kvóty, regulace konkurence atd. Rent seeking má nebezpečné dopady – nejenže vede k tomu, že si stále více z pomyslného koláče bohatství ubírají ti, co mají moc a možnosti k ohýbání pravidel ve svůj prospěch, onen koláč se navíc zmenšuje. Snižuje se konkurenčnost prostředí, ceny pro spotřebitele rostou a kvalita produktů často klesá. Jinak řečeno, větší část bohatství dobývačů renty vyplývá z jejich politického vlivu, nikoliv ze schopnosti bohatství vytvářet. Důležitým prvkem je netransparentnost. Stiglitz dává příklad finančnictví. Bankéři využili derivátů jako možnost, jak zneprůhlednit trh. Deriváty jsou relativně komplikované produkty a prodávající (který deriváty tvořil) měl více informací než kupující. Banky si tak mohly připsat větší zisky na úkor klientů. Důsledkem je také horší ekonomický výkon – vzhledem k nejasné povaze derivátů investoři neví, která banka opravdu nejlépe zachází se svými prostředky a nikdo si není jistý tím, jaká je finanční pozice banky.

     S tím souvisí ostatně argument rizika. Jestliže „klasický“ podnikatel nese riziko v případě úpadku firmy, pak například bankéři, vyšší management, vedení finančních institucí rizika nenese prakticky žádné. Když vypukla ekonomická krize v roce 2008, vzniklá působením finančního sektoru a deregulací ze strany Fedu, finančníci odešli se zlatými padáky. Střední  třída (jejíž bohatství je vázáno na vlastnictví domu) byla zasažena velmi tvrdě – snížením cen domů a ubýváním pracovních míst. Ještě tvrdší zásah dostaly nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Rizika tak nesli ti, co nemohli z dané aktivity (deriváty atd.) získat profit, zisky si připsali ti, co nenesli prakticky žádné riziko (banky too big too fail byly zachráněny z prostředků státu, i když část prostředků byla splacena). Což nás vede k další poznámce – ekonomická činnost má značné sociální důsledky, které je potřeba zvažovat. V tomto případě byly sociální důsledky enormní a možný přínos naproti tomu dosti nízký.

   To nás dostává k poslednímu oblíbenému argumentu – značné rozdíly v příjmech prý vyplývají z toho, že odrážejí růst produktivity. Pravda je ovšem taková, že i když produktivita roste (např. u pracovníků v soukromém a veřejném sektoru produktivita vzrostla o 62,5 % od roku 1989, výdělky stagnovaly-vzrostly jen o 12 %). Typický (median) pracovník od roku 1979 zvýšil  svou produktivitu o 80%, výdělek za hodinu se mu však zvýšil jen o 10,1 % (zvýšení se týká jen let 1996-2002)[1]. Plat typického pracovníka tak v podstatě 40 let stagnuje. Nejbohatší 1 % Američanů si připsalo 56 % z celkového růstu výdělků mezi lety 1989 – 2007. Jen těžko lze věřit tomu, že produktivita 1 % Američanů je tak obrovská. Jak se tedy mohlo stát, že nerovnost vzrostla takovým způsobem?

Vzpoura elit

Jednou z velmi oblíbených knih (často na ni odkazuje např. Paul Ryan, byť se v poslední době od některých jejích argumentů distancoval) je Atlas Shrugged Ayn Randové. Jde o dystopický příběh, kde je elita (obchodníci, inovátoři atd.) vysávána vládou kvůli stále se zvyšujícím daním. Rozhodne se tedy opustit svá místa a společnost čeká úpadek- Atlas přestal držet nebe a ono spadlo na hříšné. Kniha Randové vychází z její objektivistické filozofie, libertariánských postojů a tedy i prosazování krajního individualismu. Poskytuje soubor neustále používaných argumentů a v posledku vypovídá primárně o jednom – ti z elity, co s ní souhlasí, jsou přesvědčeni, že zbytek společnosti k ničemu nepotřebují. A nejenom to – zbytek společnosti je neproduktivní a ponechán sám sobě je odsouzen k naprostému rozkladu. Chudí jsou v její knize popisováni jako parazité a veškeré státní programy jako Medicare jsou špatné (to ještě nevěděla, že dějiny mají smysl pro krutou ironii a tak, když dosáhla potřebného věku, sama Medicare a Social Security začala využívat). Není náhodou, že její věhlas v současné době stoupá. Jak tvrdí Žižek, v dobách, kdy je otřesen obvyklý běh věcí, „otevírá se volné pole pro „diskursivní“ ideologické soutěžení“. Vítězství té které interpretace příčin ekonomické krize rozhodně nemá neutrální výsledky.

     Jednou z interpretací ekonomické krize je vinění státu ze zásahů-ke krizi by nedošlo, kdyby neschopný stát nedeformoval trh svými rozhodnutími. Tato argumentační linie není zcela mylná. Ovšem poněkud jinak. Státní zásahy předcházející vypuknutí krize především zmenšovaly „deformaci“ trhu, docházelo totiž k deregulaci. Byl odvolán Glass-Steagallův zákon z roku 1933 oddělující investiční a obchodní banky. Jak upozorňuje Stiglitz, deregulace umožnila bankám přenést riziko na daňové poplatníky (pokud plány finančníků nevyjdou, zaplatí náklady daňový poplatník). Uvolnění regulace a aktivity Fedu tak umožnily vznik bank příliš velkých na to, aby je bylo možné nechat padnout (too big to fail). Ekonomický boom byl možný především díky sérii bublin, z níž každá byla horší než předchozí. Ostatně, po prasknutí technologické bubliny Fed, v ideologické víře, že trhy vždy jednají efektivně (a proto žádné bubliny nemohou vzniknout), umožnil dalším rozvolněním regulace vytvoření bubliny v oblasti bydlení, která v roce 2008 málem zastavila ekonomiku a jejíž následky pociťujeme ještě dnes. Tyto deregulace byly samozřejmě podporovány těmi, kteří se finančnictvím živí. Převládla vidina krátkodobého zisku nad dlouhodobými přínosy společnosti. To vše dle Stiglitze vedlo jen k zesílení nerovnosti, která ale zase podporuje nestabilitu, což vede k dalšímu posílení nerovnosti.

     Jak je vidět, neexistuje žádný neutrální trh. Každý trh je nějak regulován státem, který dohlíží na dodržování pravidel a pravidla také vytváří. Jak tvrdí Žižek „skutečné dilema tedy nezní, „zda by měl stát zasáhnout“, nýbrž „jaký druh státních intervencí je nezbytný“. A to je záležitost pro praktickou politiku…neexistuje žádná „objektivní“, expertní pozice, která jen čeká na to, až bude aplikována“. Určení daňové zátěže, důchody, záchranné finanční plány atd. jsou tedy fundamentálně politické otázky. Vypovídají o tom, jaké ekonomické a sociální rysy má mít naše společnost. Pravice ani levice (ale vlastně vůbec nikdo) se nemůže tvářit, že jeho řešení je posvěceno nějakou neutrální „přirozenou silou“. Ostatně ono v ekonomii tak oblíbené dělení na přirozené (tržní) a umělé (státní) je dosti problematické. Jednak, obojí jsou fenomény vytvořené člověkem, a navíc, oba fenomény jsou propojené. Kde existuje zcela neregulovaný trh? Vždyť samy úmluvy o volném obchodu a jejich podmínky jsou domluvené a garantované státy, či nadnárodními organizacemi, které dohlížejí na dodržování pravidel.  

     A protože neexistuje trh bez státu, někteří hráči na trhu mají zájem na upravení „pravidel hry“ tak, aby vyhovovala především jim. Tento proces se nevyhnul ani Spojeným státům. V další části se tak zaměřím na propojení politiky a byznysu.

Použité zdroje:

Joseph Stiglitz: The Price of Inequality (2012)

Slavoj Žižek: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (2011)