Spojené státy na rozcestí

     Zákony, regulaci, tedy obecně „pravidla hry“ určuje stát. Jednou z účinných cest, jak si vytvořit vhodné podmínky, je zavázat si nějakou stranu (respektive, některé její kandidáty) a financováním strany, či účinným lobbingem (kdy stačí zabránit nějakému zákonu vejít v platnost, pokud by mohl poškodit zájmy té které zájmové skupiny). Jestliže již dříve se na republikány a demokraty snažili různí lobbyisté uplatňovat vliv, pak se situace dosti zhoršila po výnosu amerického Supreme Court Citizens united, který umožnil korporacím neomezeně financovat politické strany (korporace jsou totiž prý také občané). Tohoto posunu do stavu, kdy dochází k masivnímu ovlivňování politiků tak, aby byly zvýhodněny zájmy relativně úzké skupiny lidí a korporací si všímají i sami republikáni. Mike Lofgren (bývalý člen rozpočtové komise Sněmovny reprezentantů), se ve své knize Party is over ostře pouští do vlastní strany. Republikáni, ale i demokraté jsou dle něj v pasti, potřebují stále více peněz na spektakulární kampaně a jsou tak stále více závislí na dárcích. Stav věcí upřímně osvětlil republikánský předseda House Financial Services Committee Spencer Bachus: „In Washington, the view is that the banks are to be regulated, and my view is that Washington and the regulators are there to serve the banks“[1].

     Ale to by šlo považovat za ojedinělou záležitost. Lepší bude představit plány na daňovou reformu ze strany republikánských kandidátů na prezidenta. Herman Cain navrhl takovou změnu, která zhorší stav středně příjmových domácností a uleví vysoko příjmovým (Lofgren, 2012: 77). Newt Gingrich už nebyl tak tvrdý ke střední třídě, znatelně snižuje daně bohatým a vytvořil by daňový výpadek ve výši 830 miliard až 1,25 bilionu dolarů[2]. Mitt Romney se držel podobného schématu, ale s mírnějšími důsledky. Ti s výdělky nad 1 milion dolarů ročně by si polepšili, ti, kteří vydělávají méně než 40 tisíc ročně, by si pohoršili. Daňový výpadek „jen“ 180 miliard od roku 2015 a poté každý rok[3]. Rick Santorum se zato daňových škrtů opravdu nebál – chtěl snížit daně uvalené na výnosy z kapitálu, snížit na polovinu korporátní daně z příjmu a prakticky odstranit daně z převodu dědictví. Za deset let by vznikl výpadek ve výši 6 biliónů dolarů[4], což není zrovna zanedbatelná částka. Podobných aktivit, navrhovaných či přijatých, je přehršel. Pokud se vrátíme do minulosti, k Georgi W. Bushovi, ten, kromě již zmíněných daňových škrtů, hned po nástupu do prezidentského úřadu zařídil konec plánovaného společného postupu rozvinutých zemí proti tzv. daňovým rájům. Enron, jeden z velikých přispěvatelů na Bushovu kampaň, měl přes 900 zahraničních „úkrytů“, kde nemusel platit daň ze zisků. A takových firem je značné množství. Celkové ztráty pro státní rozpočet činily přibližně 70 miliard dolarů[5]. Rychlost a masivnost snižování daní pro vysoko příjmové skupiny už nemělo nic zastavit. V roce 2001, kdy se projevily důsledky bubliny informačních technologií a teroristických útoků, viceprezident Dick Cheney prosazoval daňové škrty tváří tvář recesi, dokonce i poté, co mu šéf Fedu Alan Greenspan dodal studii dokazující, že tyto škrty mohou v recesi podvrátit dlouhodobý růst. Cheney se pokusil znevěrohodnit celou studii[6].

     Jedním z největších proponentů snižování daní za každou cenu byl Tom Delay (zástupce republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů). Nejen, že podporoval aktivity zájmové skupinu Americans for Tax Reform (prosazují snižování daní, pod její cíle se již podepsala většina republikánů), ale je také autorem pozoruhodné věty: „nic není tak důležité, jako snižování daní během války“[7]. Během vedení dvou nákladných válek (Irák, Afghánistán) jde o pozoruhodné prohlášení, zvláště když v jiných případech se daně zvyšovaly. Právě think tanky hrají v procesu velmi důležitou roli. Již zmíněná Americans for Tax Reform, kterou založil Grover Nordquist, se zaměřuje na udržení výhod pro nejmajetnější vrstvy – snižování daní, udržení daňových škrtů. Celý proces lze ukázat na jednom příkladu, který byl rozkryt díky vyšetřování parlamentní komise. Jack Abramoff, lobbyista (později odsouzený mimo jiné za konspiraci vedoucí ve snahu uplatit veřejné činitele) měl klienty, kteří potřebovali zabránit schválení zákona, který by poškodil jejich zájmy. Jedním z klientů byl indiánský kmen Choctaw, který provozuje kasína. Abramoff investuje peníze do lobbyistických organizací typu Americans for Tax Reforms (ATR) a ti se snaží pomocí darů na kampaň atd. přesvědčit některé politiky o potřebě toho či onoho daňového zvýhodnění, či obrany již existujícího a především zabránění přijetí daňových zákonů. Toky peněz se dějí relativně ve skrytu, aby „nezisková organizace“ nebyla podezřívána z toho, že hájí zájmy specifických klientů[8].  ATR tak dostávala peníze za to, že se například snažila zabránit přijetí legislativy zakazující gambling na Internetu, či se snažila zamezit zdanění kasín, provozovaných Indiány[9].

     Jde o velké peníze – různé daňové úlevy stojí americký rozpočet kolem 1,2 bilionu dolarů ročně. Vojenský rozpočet vyjde na 744 miliard, Medicare a Medicaid na 719 miliard, Social Security 701 miliard.[10] A republikáni nehodlají sahat na rozpočet Pentagonu, ani na daňové úlevy, zbývá tak programy zdravotnické péče pro chudé – Medicaid, zdravotní pojištění – Medicare a pojištění pro staré, postižené – Social Security. Je jistě potřebné nějakým způsobem reformovat i tyto programy, nicméně bylo by dosti zvláštní, pokud by se tak dělo a zároveň nedošlo k rozložení nákladů i na ty, kteří si je mohou dovolit lépe unést.

     Jedním z důsledků neustálého daňového zvýhodňování (včetně 25 % snížení daně z kapitálových výnosů a 65 % snížení daně z dividend) bylo podle Stockmanna posílení spekulace na trzích, navíc za peníze, které chyběly v rozpočtu, a posílila se nerovnost[11]. Podobně zapůsobila i „daňová amnestie“, kterou Bush vyhlásil pro firmy, které měly finance kvůli daním ukryté v daňových rájích (Bush tyto ráje odmítl postihovat) s cílem vytvořit pracovní místa. Korporace přemístily zpět část majetku, zaplatily daň 5,25% (namísto 35 %), ovšem ušetřené peníze nepoužila na vytváření pracovních míst a investic do výroby, 92 % těchto prostředků si mezi sebe rozdělili výkonní ředitelé a akcionáři[12]. A mnoho pracovních míst bylo zrušeno (jen Hewlett Packard 14, 5 tisíce). Trickle – down economy (představa, že když bohatí ještě více zbohatnou, bohatství proteče i k dalším) se nepotvrdila. Vývoj tedy nabírá spíše opačný směr – finance, získané z různých daňových úlev a výnosů se investují spekulativně (do hedgeových fondů, opcí, derivátů atd.), prostě proto, že z investic do výroby nejsou zdaleka takové výnosy (výroba stagnuje) (Foster, Magdoff: 83). Masivní financializace[13] ovšem vede k nafukování bublin, které praskají (bublina informačních technologií, hypoteční bublina 2008 atd.) a mají tvrdé dopady na ekonomiku a následně na střední a nižší vrstvy.

     Politika většiny republikánů se dá zjednodušit na následující – pokračování ve zvýhodňování nejbohatších vrstev, udržení či zvýšení rozpočtu ministerstva obrany a škrty v oblasti sociální – např. omezení Medicare, Medicaid a potravinových lístků. Ovšem i demokraté začínají alespoň do určité míry kopírovat republikány.

     Co zhoršuje celkovou situaci je snižující se schopnost vytvořit a schválit kompromisní návrh. Dříve pro různé zákony hlasovali mnohem častěji republikáni a demokraté spolu proti jiným demokratům a republikánům. V současnosti se stále více hlasuje podle „stranické linie“. Obzvláště u republikánů se objevuje odhodlání za žádnou cenu nehlasovat pro demokratické návrhy (i za cenu, že dojde ke snížení ratingu amerických dluhopisů)[14]. Zablokování hlasování není samoúčelné, Lofgren, sám republikán, poukazuje na to, že se tato taktika „čím hůře, tím lépe“ prosadila a dokládá to mimo jiné růstem počtu obstrukcí v Kongresu. Zatímco před rokem 1970 byly výjimečné, mezi lety 2007 – 2009 (republikáni se v té době stali v Kongresu menšinou) se rychle zdvojnásobily na 139 (Lofgren, 2012: 40). Republikánská strana zcela odhodila koncept kompromisu, proto se vláda dostává do neustálých krizí, když potřebuje cokoliv vyjednat. Neřešení ekonomických problémů by pak bylo svaleno na Obamovu vládu, což by mělo dopomoci republikánskému kandidátovi ve vítězství v prezidentských volbách. Určitě nejde jen o aktivitu republikánů, nicméně rekordní počet Američanů je přesvědčen o tom, že vláda nekoná v prospěch občanů (57 %)[15].

     Daňovou politikou jsou zaraženi i bývalí spolupracovníci Ronalda Reagana. Ekonomický poradce Reagana Bruce Bartlett (který tehdy připravoval návrh snížení daní) považuje daně za příliš nízké a také vyvrací oblíbené tvrzení, že snížení daní nejbohatším přináší ekonomický růst[16]. Ten se prostě nedostavil, i když snižování daní nejbohatším trvá desítky let. Ostatně, po 2. světové válce do 70. let výše daní oscilovala mezi 70 – 90% procenty a USA rozhodně nebyly ekonomicky na kolenou.

     Rent seeking, financializace, série daňových úlev (ale i díry v daňových zákonech), různá zvýhodnění pro těžařské společnosti, zdravotnický průmysl atd. zvětšují nerovnost v americké společnosti zrychlující se měrou a ta si začíná vybírat svou daň.

Důsledky nerovnosti

     Nerovnost má zásadní důsledky pro americkou ekonomiku. Když 1 % Američanů vlastní 20 % národního produktu, znamená to, že spousty peněz se nedostanou do ekonomiky. Zatímco ti, co jsou na tom příjmově nejhůře, nemohou spořit a utratí vše, vysoko příjmové skupiny ušetří 15 – 25 %. Pokud by byly příjmy rozděleny více rovnoměrně, díky většímu utrácení by se nezaměstnanost mohla snížit o 2 % (Stiglitz, 2012: 85). Stiglitz dále hovoří o velmi závažném problému. Nerovnost vede k tomu, že se snižují prostředky dávané na veřejné investice. Každá z firem závisí na široce chápané infrastruktuře. Silnice, letiště, přístavy, veřejné vzdělávání, základní výzkum, důraz na dodržování „pravidel hry“, které garantuje stát, bez toho všeho by firmy jako Google nemohly být úspěšné (Stiglitz, 2012: 85). A nakonec – nerovnost vytváření hluboký pocit nespravedlnosti, když převáží pocit, že ekonomický a sociální systém je neférový, pak se rychle vytrácí důvěra. Situace, kdy snižování daní pro vysokopříjmové skupiny vytváří tlak na snižování výše veřejných investic a zvyšování státního dluhu, hluboce zasahuje systém v jeho jádru. S úpadkem důvěry v systém (už jen 59 % Američanů věří v to, že volný trh je nejlepší systém)[17] přichází narůstající nespokojenost se státními institucemi, ale i s institucemi, které jsou spojovány s kapitalismem. Jinak řečeno, lidé si začnou klást otázku, k čemu je vlastně (a nyní lze zvolit libovolný název – pozdní kapitalismus, volný trh atd…) dobrý, když jim nakonec nabídne jen více rizika a postupné chudnutí. Žijeme tedy v období, kdy se zápasí o legitimitu kapitalismu a pokud se bude situace zhoršovat, lze očekávat zápasy mnohem prudší. Rozvoj kapitalismu vedl v Evropě a Spojených státech k nebývalému rozvoji, tato doba je však kvůli změněným podmínkám ta tam. Spojené státy mají ve světovém ekonomickém systému pozoruhodnou úlohu – jsou obrovským spotřebitelem zboží a investic, což je pro světovou ekonomiku zásadní. Svou spotřebu financuje ze stále rostoucích dluhů, tento světový ekonomický systém se však dostává do problémů a je pravděpodobně dlouhodobě neudržitelný.

     Spojené státy (a nejen ony) se dostávají do zvláštní vývojové chvíle, ekonomické záležitosti se dostaly zpod demokratické kontroly, dokonce se zdá, že naopak státy a jejich vlády ovlivňují silně ve svůj prospěch. Občané mají dojem, že jejich rozhodnutí nejsou s to změnit situaci, ba dokonce, že se ani vlastně neví, co dělat. V takové chvíli roste frustrace, Bělohradského „tekutý hněv“ v čím dál více rozdělené společnosti. Slavoj Žižek shrnuje: „Pokud nebudeme schopni znovu objevit způsob, jak demokraticky kontrolovat ekonomiku a trhy, pak se budeme pomalu blížit jakési plíživé, pozvolné občanské válce. A je tristní sledovat, jak se v Paříži, Londýně, v některých amerických státech pomalu blíží stavu skryté občanské války. Lidé tam neustále očekávají iracionální erupci násilí, uzavírají se za zdi komunit“[18].

Zdroje:

Foster, John, B., Magdoff, Fred (2009). Velká finanční krize.

Lofgren, Mike (2012). The Party is Over: How Republicans Went Crazy, Democrats Became Useless, and the Middle Class Got Shafted