Přesněji co mě zarazilo, je reakce jednoho analytika. Neuvádím jeho jméno, neboť mi nejde o personalizaci problému, spíš se na jeho příkladu dají dobře ukázat argumenty, které se s rostoucí měrou používají. Analytik uvedl, že: „chudoba je relativní pojem, a že je třeba si uvědomit, že stále žijeme v té šťastnější části Země, kde lidé neřeší, jak se dostat k pitné vodě a co budou zítra jíst. Připustil, že žít se sedmi devíti tisíci hrubého ale „není žádné bohatství“. Přiznám se, že v první chvíli jsem byl dosti zaražen a odpověděl si naivně. Vždyť otázka se dá otočit, pokud žijeme ve šťastnější části planety, proč musí být 10 % obyvatel pod hranicí chudoby? A proč se najednou musíme srovnávat se zeměmi „třetího světa“?
Pojďme si rozebrat argument, který předložil, a který je stále oblíbenější (můj soukromý dojem). Jestliže dříve jsme mohli donekonečna slyšet o tom, že kdo je chudý si za to může sám, protože je líný, to se teď částečně začíná měnit. Problém je následující. Jak v rámci systému, jehož legitimita je postavena především na slibu neustálého zlepšování materiální situace jedince, obhájit zhoršování této situace u značné části populace. Máte několik možností. První může být následující – krize je přechodná, ekonomika začne zase růst a všem se povede dobře. Druhou možností je svést rostoucí chudobu na ty, kteří jsou jí postiženi. Chudí jsou chudí a nezaměstnaní, protože jsou líní a práci nehledají (dnes v ČR připadá na 1 volné místo 14 lidí[1], ale proč si s tím lámat hlavu, že). Tato argumentační linie jistě jen tak nezmizí, ale je trochu problematizována masovostí chudoby a nezaměstnanosti. Znamenalo by to, že rostoucí část populace je stižena jakousi těžko definovatelnou chorobou (lenosti) – přes 8 % obyvatel ČR, 50 % mladých ve Španělsku. A co je opravdu zneklidňující – lenost se záhadně šíří i v tak pracovité zemi jako je Čína[2] a Spojené státy[3]. Argument o lenosti je tak stále těžší udržet. A rozhodně nejde o žádnou novou rétorickou figuru. Opět mohu parafrázovat Tocquevilla a jeho Starý řád a revoluce, kde psal o tom, co sdělovali intendanti (státní úředníci) ministrovi – vesničan je člověk od povahy líný a jedině hrozba hladu ho přinutí pracovat.
Třetí (a jejich jistě více) argumentační linie má před sebou pravděpodobně zářnou budoucnost. Jak roste množství lidí ohrožených chudobou je potřeba přijít s něčím jiným. Teze, že chudí by měli být vděční za to, že neumírají hlady je pozoruhodně obscénní. Především představuje rezignaci – ano víme, že chudoba roste, ale pořád může být hůř. Samozřejmě že ti, co toto pronášejí, ohrožení nejsou. Naopak jde o dobře placené, etablované pracovníky většinou na manažerské pozici. Srovnávání je také jednostranné. Naši chudí jsou srovnáváni se situací ve „třetím světě“, hodnotitelé ovšem nikdy nesrovnávají sami sebe se „třetím světem“. Co je horší, tento argument už definitivně počítá s ghettoizací společnosti. Když se mluví o lenosti, tak za tím někdy byl cítit určitý zájem na osudu chudého (byť pofiderní) – líný se ještě dá „popohnat“ k činnosti. Odtud se bere ona snaha trestat chudého a snažit se ho tak „motivovat“ k výkonům“. Jinými slovy, vláda se zajímá, byť rozhodně ne ideálně. Ovšem argumentovat hladem znamená rezignaci na jakoukoliv aktivitu, chudí jsou ponecháni sami sobě s tím, že mají být vděční, může být hůř. Vezme – li jakákoliv vláda tento argument vážně, tak hodí přes palubu jednu část společnosti kompletně. Maximálně se pokusí rozdávat potravinovou pomoc.
Za tím se skrývá zneklidňující vývoj posledních desetiletí. Jak podotýká Slavoj Žižek, navazující na Paretovo pravidlo, co když se situace vyvine tak, že 80 % lidí bude „nadbytečných“ v tom smyslu, že je nikdo nebude potřebovat zaměstnat? Fyzickou práci budou dělat stroje a ten zbytek zastane malé procento lidí. Co pak? Můžeme to vzít také z druhé strany – stále rostoucí ceny fosilních paliv budou ekonomiku zasahovat stále tvrději a chudoba poroste bez ohledu na záměry společnosti. Pak bude třeba začít řešit například to, jak udržet alespoň základní míru solidarity, vyhnout se autoritarismu a udržet a posílit právní stát. Jisté je snad jen to, že nepůjde o výsledek nějakého jasného plánu, ale spíše o improvizaci, která bude reagovat na danou situaci. Asi je načase začít o tom debatovat.