Reklama
 
Blog | Martin Fedina

Úpadek amerického snu – 1. část

Kam směřuje americká společnost

     Podíváme-li se na ekonomické zpravodajství v České republice, většinou mu dominují evropská témata, až by se zdálo, že krize se týká především Evropy a Spojené státy i přes veškeré problémy proplouvají krizí relativně dobře. To by byl ovšem poněkud povrchní pohled, spíše se zdá, že vývoj americké společnosti v mnoha ohledech nabral zneklidňující směr. Příčin je mnoho a na omezeném prostoru se dotknu jen některých, především nerovnosti. V americké společnosti narůstá frustrace – dokladem toho může být hnutí Occupy Wall Street. Stejně tak se začíná pomalu nahlodávat důvěra v samotné základy současné americké společnosti, už jen 59 % Američanů věří, že ekonomika volného trhu je nejlepší systém.  

     Předem se omlouvám, že váženého čtenáře zahrnu číselnými údaji, pokusím se jejich množství udržet na rozumné úrovni, nicméně tato data jsou důležitá. Jedním se základních trendů ve Spojených státech je růst nerovnosti. Nerovnost sama o sobě jistě nemusí být špatná a v nějaké podobě se bude vyskytovat patrně vždy, nicméně celospolečenským problémem se stává ve chvíli, kdy dochází k propadu ekonomické úrovně většiny obyvatel, aniž by existoval nějaký výhled na brzké zlepšení. Obzvláště to platí pro současný systém, který se neodvolává na transcendentní základ (Boha), ale jenž je legitimován slibem „ráje na zemi“, kterému lidé důvěřují, protože věří v postupné zlepšování jejich ekonomické situace. Jak uvidíme dále, současná úroveň nerovnosti má další negativní dopady jak na ekonomiku, tak na celkovou atmosféru ve společnosti. V této části si probereme míru nerovnosti, v druhé pak mnohem blíže její dopady a konkrétní projevy. Nyní tedy ta čísla.

     Ekonomika Spojených států se za posledních třicet let zdvojnásobila, z čehož by se dalo usoudit, že i střední třída si jistě musela notně polepšit a rozhodně by neměla mít důvod k nespokojenosti. Čísla ovšem hovoří jinak.  Jen díky tomu, že do práce během 60. let a později začaly chodit i ženy, se příjem rodin nepropadl drasticky. Nicméně medián růstu příjmů rodin po dlouhé stagnaci začal dokonce od roku 2007 klesat[1].

Reklama

     Ovšem ekonomická krize tvrdě dopadá především na chudé. Už každý sedmý Američan je závislý na vládní potravinové pomoci (kolem 46 miliónů obyvatel). Téměř 15% amerických domácností je ohroženo potravinovou nejistotou[3], více než třetina z tohoto počtu je ohrožena velmi (jejich jídelní návyky byly silně narušeny). Chudých navíc velice rychle přibývá, jen mezi lety 2009-2010 šlo o nárůst o 6 %. Dle nových propočtů Census Bureau (nově se zveřejňují i čísla týkající se lidí těsně nad hranicí chudoby) se už 1/3 Američanů pohybuje buď pod (49 miliónů Američanů) nebo těsně nad hranicí chudoby (51 miliónů, ti žijí „od výplaty k výplatě“, mají k dispozici maximálně 50 % příjmu nad hranicí chudoby)[4]. Třetina z lidí těsně nad hranicí chudoby má práci na plný úvazek, ovšem výplata jen těsně stačí na zaplacení zdravotní péče (někdy musí doufat, že zůstanou dlouho zdraví), daní a jídla.  Jakýkoliv výdaj navíc se už může stát neúnosným[5]

     Spojené státy si vždy hýčkaly „americký sen“, představu, že se člověk pomocí svých schopností, tvrdé práci a inteligenci dostane ve společenském žebříčku výše bez ohledu na sociální a etnický původ. Jde o jeden z klíčových mýtů (tento pojem nemyslím pejorativně) a je zatím relativně pevnou součástí kolektivního vědomí Američanů. V současné době už ale neplatí fakticky, což prokázalo několik studií (např. Hertz: Understanding mobility in America, nebo Corak, Miles: Do poor children become poor adults?). Z devíti  rozvinutých zemí skončily Spojené státy špatně-na předposledním místě. Před nimi je Velká Británie. Švédsko, často obviňované z přílišného socialismu, se v tomto žebříčku umístilo přesně uprostřed[6]. Pokud se ve Spojených státech narodíte jako chudý, máte minimální šanci zbohatnout-daří se to jen 1% občanů Spojených států[7]. Je otázkou, jak dlouho se v takových podmínkách mýtus „amerického snu“ ještě udrží v povědomí většiny Američanů.

     Teď se v rychlosti podíváme na druhou stranu, tedy na ty, kteří profitují z nárůstu nerovnosti. Nejbohatšímu 0,1 % obyvatel se daně za posledních 50 let snížily o 50 % (z 51 % na 26%). Příjmová špička (tedy 400 domácností vydělávajících více než 110 miliónů dolarů za rok) platila ještě méně-průměrně 18,1 %. Oproti roku 1995 jde opět o poloviční snížení daňové zátěže[8]. Pokud ovšem využili děr v zákonech, mohli snížit platbu za daně o pár dalších procent. Daň z příjmu je 35%, ovšem daň z kapitálových výnosů, z nichž vysokopříjmové skupiny žijí především, je o hodně nižší-15%[9]. Což není vůbec špatný výsledek vzhledem k tomu, že ještě v 70. letech se zdanění nejbohatších pohybovalo kolem 70%[10]. A pár trochu známějších čísel – 1 % nejbohatších vlastní skoro 25 % ročního národního důchodu, z celkového bohatství už je to ovšem 40 %[11]. Nerovnost v rozdělení bohatství se dostala téměř na úroveň 20. let (tedy těsně před hospodářskou krizí).

     Střední třídě daně pomalu, ale jistě rostou, ze 14% v roce 1960 na 16% v roce 2010. Warrena Buffeta to vedlo k prohlášení, že platí menší daně než jeho sekretářka a k návrhu tzv. Buffetova pravidla, které tvrdí, že nikdo s nadprůměrným příjmem by neměl platit menší daně než střední třída[12].  

     Jeden z nejzávažnějších důvodů velkého dluhu (byť důvodů je samozřejmě mnoho a některé jsou strukturální povahy) Spojených států jsou škrty v daních, které provedl prezident George W. Bush v roce 2001. Během devíti let tyto daňové úlevy znamenaly výpadek 2,2 bilion dolarů[13] (dnes už bude částka vyšší, účinnost škrtů byla prodloužena B. Obamou). Z těchto masivních škrtů ovšem zdaleka nejvíce profitovali Američané s příjmy vyššími než 200 000 dolarů ročně[14]. Situaci dále zhoršily války v Afghánistánu a Iráku a samozřejmě ekonomická krize.

     A proč se vlastně o vývoj nerovnosti zajímat? Není snad nerovnost velkou motivací pro ty, kteří chtějí být odměněni za své schopnosti? Jak jsme již řekli, určitá míra nerovnosti je nutná, nicméně pokud se „utrhne ze řetězu“, začne mít poměrně dramatické důsledky. Stiglitz některé důsledky nerovnosti rozebírá. Za prvé s rostoucí nerovností mizí příležitosti, mnozí lidé prostě nedostanou možnost, aby byl jejich potenciál využit produktivně. Za druhé, nerovnost se neobjevuje sama od sebe, ale v určitých podmínkách – např. když dochází k monopolizaci moci a k daňovému zvýhodňování specifických zájmů. Tyto podmínky poškozují efektivitu ekonomiky. Za třetí, nerovnost vede k tomu, že se vytrácí schopnost „kolektivní akce“ – stát přestává investovat do infrastruktury, vzdělání, technologií. To dokládá stavem amerických dálnic, letišť atd. A dostává se k velmi důležitému tématu – bohatí nemají žádný zájem na veřejných investicích do vzdělání, zdravotnictví atd. prostě proto, že si to vše mohou zařídit ze svých zdrojů. Dochází k tomu, že se bohaté vrstvy zcela přestávají zajímat o zbytek spoluobčanů[15]. Vytvářejí si vlastní svět, bublinu, ve které žijí, kterou snad ani nemohou opustit.

     Není od věci si probrat starý argument o tom, že růst nerovnosti je prostě dán tím, že ti, co vydělávají nejvíce peněz, si je zaslouží proto, že jsou nejschopnější, mají vyšší produktivitu a jsou společnosti nejvíce prospěšní. Stiglitz oponuje, že pro tuto teorii neexistuje příliš mnoho důkazů. Jak připomíná, jedni z nejlépe placených lidí jsou investiční bankéři, kteří své banky a pojišťovny dovedli v některých případech ke krachu a celou ekonomiku málem také. O jejich přínosu firmám či společnosti lze silně pochybovat. Lidé zabývající se genetikou a ti, co umožnili vznik informačních technologií, byli odměněni mnohem menšími částkami, jejich přínos však byl pravděpodobně vyšší.

     I letmý pohled na statistiky potvrzuje Stiglitzovo tvrzení. I když produktivita roste (např. u pracovníků v soukromém a veřejném sektoru produktivita vzrostla o 62,5 % od roku 1989), výdělky stagnují – vzrostly jen o 12 %). Typický (mediánový) pracovník od roku 1979 zvýšil svou produktivitu o 80%, výdělek za hodinu se mu však zvýšil jen o 10,1 % (zvýšení se týká jen let 1996-2002) Plat typického pracovníka tak v podstatě několik desítek let stagnuje. Nejbohatší 1 % Američanů si připsalo 56 % z celkového růstu výdělků mezi lety 1989 – 2007. Jen těžko lze věřit tomu, že produktivita 1 % Američanů je tak obrovská[16].

     Oblíbenou odpovědí na podobné stížnosti je argument, že bohatí přispívají rozvoji hospodářství a každý kritik je jen závistivec. Obavy z přílišné nerovnosti však mají odlišný kořen – nerovnost má nebezpečné důsledky pro vývoj ekonomiky, ale i pro pocit férovosti a důvěru v systém a instituce, které systém reprezentují. Poněkud ironicky řečeno, každý obhájce kapitalismu by měl na narůstající nerovnost hledět s obavami, v důsledku může vést k masivní ztrátě důvěry v systém.

     A jak mohlo dojít k tomu, že se nerovnost začala tak viditelně šířit a hrozí postupně narušit status quo americké společnosti? K tomu se dostanu v dalším příspěvku.

 

Kromě odkazovaných internetových stránek jsem pro svůj článek využil následující zdroj:

 

Joseph Stiglitz: The Prize of Inequality (2012).

 

 

 

 


[1] http://stateofworkingamerica.org/charts/productivity-and-real-median-family-income-growth-1947-2009/

[2] http://krugman.blogs.nytimes.com/2011/02/03/economic-growth-and-household-income/

[3] Potravinová bezpečnost je definována přístupem lidí k takovému množství potravin, aby mohla vést zdravý život.  http://www.ers.usda.gov/topics/food-nutrition-assistance/food-security-in-the-us.aspx

[4] http://www.nytimes.com/2011/11/19/us/census-measures-those-not-quite-in-poverty-but-struggling.html?_r=0

[5] http://www.nytimes.com/2011/11/19/us/census-measures-those-not-quite-in-poverty-but-struggling.html?pagewanted=2&_r=0

[6] http://en.wikipedia.org/wiki/File:Intergenerational_mobility_graph-1.jpg

[7] http://www.americanprogress.org/wp-content/uploads/issues/2006/04/Hertz_MobilityAnalysis.pdf

[8] http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/Buffett_Rule_Report_Final.pdf

[9] http://www.google.cz/imgres?hl=cs&sa=X&biw=1120&bih=545&tbm=isch&prmd=imvns&tbnid=XTz2GTF20BtLSM:&imgrefurl=http://politicalcorrection.org/print/factcheck/201105110008&imgurl=http://politicalcorrection.org/static/images/historical_tax_rates2.jpg&w=520&h=420&ei=wNREUOCnNouWswbDt4GYDQ&zoom=1&iact=hc&vpx=836&vpy=60&dur=240&hovh=202&hovw=250&tx=167&ty=89&sig=106098938764774715280&page=5&tbnh=153&tbnw=189&start=48&ndsp=14&ved=1t:429,r:13,s:48,i:282

[10] http://en.wikipedia.org/wiki/File:Chart_1.png

[11] http://www.vanityfair.com/society/features/2011/05/top-one-percent-201105?currentPage=all

[12] http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/Buffett_Rule_Report_Final.pdf

[13] http://www.taxpolicycenter.org/taxtopics/cuts0106.cfm

[14] http://www.cbpp.org/cms/index.cfm?fa=view&id=3263

[15] http://www.vanityfair.com/society/features/2011/05/top-one-percent-201105?currentPage=all

[16] http://www.epi.org/publication/the_sad_but_true_story_of_wages_in_america/

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama