Rozpad vnitřních omezení měl logicky vést k nebezpečným praktikám, které svět uvrhly do krize. Je ale myslím omylem celý problém moralizovat ve stylu – elity jsou čím dál více chamtivé, čím dál více bezohledné. Morálka jistě nějakou roli hraje, ale pokud bychom přistoupili na čistě moralizující zdůvodnění, unikla by nám systémová povaha věci. Jak podotýká Martin Škabraha, morálka vyrůstá z určitých podmínek. Proč by současné elity (či střední třídy) měly být chamtivější a nemravnější než ty předešlé? Tyto otázky nelze řešit čistě psychologizací – mnohem důležitější je odpověď na otázku, jaké procesy vedly k tomu, že takové jednání je vůbec možné a proč jsou důsledky tak silné. Jinými slovy – krize už tu byly dříve, ale proč se teď objevily v takovém měřítku. Abychom mohli alespoň částečně zodpovědět tyto otázky, je nutné se obrátit do minulosti více či méně vzdálené. Vezměme si za příklad ekonomické elity počátku 20. století například opět ve Spojených státech. Majitel továrny byl v posledku závislý na pracovní síle zaměstnanců, byl do značné míry lokalizovaný. Ještě neexistovala možnost (či by byla příliš nákladná, a proto nerentabilní) přestěhování celých továren do jiných zemí. Když Ford zdvojnásoboval platy dělníkům u pásů, nebylo to nejspíš proto, že by se v něm probudilo sociální cítění (i když vyloučit se to samozřejmě nedá), ale spíše proto, že viděl narůstající konkurenci a potřeboval si udržet své pracovníky. Ostatně sociální hnutí za různá zaměstnanecká a další práva, mohly být úspěšné právě proto, že se s nimi majitel nakonec nějak dohodnout musel, protože si prostě nemohl sbalit kufry a s celou továrnou se přesunout do Číny. S rostoucí globalizací (která v sobě spojovala technologické objevy umožňující komunikovat, transportovat atd. efektivně na velké vzdálenosti a mizení „politických“ překážek – cel, různých daní atd.) se Baumanova tekutá modernita se začala hlásit o slovo. Dalším význačnou událostí byl konec studené války a rozvoj státního kapitalismu nejenom v Číně. Hospodářské elity se již tak nemusely bát, ani jako hypotetické možnosti, nástupu reálného socialismu (který naprosto selhal) v případě masové nespokojenosti většiny obyvatel zem.
Možnosti korporací se náhle zdály být téměř nekonečné. Mohly si začít klást podmínky dříve těžko představitelné a státy, ve snaze ve stále ostřejší konkurenci uspět, samy nabízely různé daňové úlevy, zpřísnění postupu vůči odborům atd. Odbory jsou v nezáviděníhodné situaci, pokud by trvaly na „nerealistických požadavcích“, jsou označeni za škůdce, kteří ohrožují pracovní místa – firma by se mohla přesunout. Pracovníci jsou tak efektivně obráceni proti těm, kteří by měli hájit jejich zájmy (byť si zase není třeba dělat velké iluze ani o odborech). Nejenom, že hospodářské elity jsou tedy mimořádně mobilní, jejich majetek často ani není spjat s výrobou nebo vytvářením čehokoliv. Prudký rozvoj financializace od 80. let jim umožnil rozšířit majetek, aniž by jakkoliv byli nuceni s kýmkoliv vyjednávat – nákup dluhopisů, obchodování s futures atd. již neklade žádné nároky na vyjednávání s kýmkoliv. Přesněji řečeno, mají téměř všechna esa v rukávu. Elita téměř doslova nepotřebuje zbytek občanů, ne proto, že by byla morálně pokleslejší než její předchůdci, ale protože samotný způsob tvorby bohatství není (alespoň nijak viditelně) spjat s vyjednáváním s ostatními. Tato silně pociťovaná nezávislost (elity si mohou dovolit soukromé školy, soukromou ochranu atd.) na státu a na spoluobčanech je ještě posílena aktivitou některých z nich, kdy hájí své zájmy pomocí lobbingu v Kongresu a ohýbají pravidla trhu tak, aby jim vyhovovala – viz rent seeking. Jako příklad nám může sloužit daň z kapitálových výnosů, které jsou především v rukách elit (chcete – li vysokopříjmových skupin) – ještě Reagan je zdaňoval 30 %, nyní jsou na úrovni 15 %. A Reagana nepodezírám z levičáctví. Daňové politiky a různá zvýhodnění hrají elitám v USA čím dál více do karet (statistiky můžete vidět v mých starších článcích na blogu). V jistém ohledu nejde o nic nového, Tocqueville ve své pronikavé knize Starý řád a revoluce píše: „Avšak ze všech způsobů, jak rozlišovat lidi a vyznačovat třídy, je daňová nerovnost nejzhoubnější a nejschopnější připojit k nerovnosti izolaci a učinit v jistém smyslu obojí nenapravitelným. Proč?…Protože téměř neexistují veřejné záležitosti, které by nepocházely z nějaké daně nebo by k některé dani nevedly, jakmile nejsou dvě třídy zatíženy rovnou měrou, nemají už téměř žádný důvod, aby spolu jednaly, ani nemají potřebu společných zájmů a pocitů (zdůrazněno autorem článku). Není už nutné udržovat je rozdělené: byly prostě zbaveny příležitosti a chuti společně jednat“. Ještě je dobré dodat, že rovností Tocqueville nemyslí rovnou daň, nýbrž progresivní zdanění. Zdá se mu obscénní, aby největší daňovou zátěž nesli ti, kteří si to mohou nejméně dovolit.
Daňové reformy samozřejmě samy o sobě nestačí a vynořují se samé otázky. Rizika jsou dnes oddělená od mnohých investičních rozhodnutí. Pokud se banka rozhodla půjčovat prakticky všem, následků činu se vlastně nemusela příliš obávat – management přinejhorším dostal zlaté padáky. Následky nesou jiní. A nejvíce paradoxní na tom je, že ve snaze o záchranu měly bankéři vlastně pravdu. Pokud hrozí rozpad finančního systému, pak státu nezbývá než zasáhnout a vykoupit banky, neboť následky pro Main Street by pravděpodobně byly ještě drtivější než v případě současné krize. Proto zde úplně nestačí argument o podpoře morálního hazardu. Ano, jde o něj, ale jaké byly vlastně alternativy? A co teď s tím? Když regulace finančního systému, tak jaká? Co s daňovými ráji? Co se dá řešit na úrovní státu, EU, světa? Ale za tím se skrývá otázka ještě vážnější – jak dlouho se dá udržet ekonomický růst v situaci stále dražších energií a environmentálních problémů?